Historická utkání



Cesta za prvním titulem v Poháru Mistrů

Když v březnu a dubnu roku 1955 novinář francouzského deníku L'Équipe, Gabriel Hanota, tlačil na organizaci UEFA, aby se zorganizovalo evropské mistrovství klubů, tak asi nikdo nečekal, jak moc bude Real Madrid s touto soutěží spjatý a jak zcela ovládne první sezóny Poháru Mistrů, dnešní Ligy Mistrů.

Osud tomu tak chtěl, že první branku v historii této soutěže vstřelil Portugalec a fotbalista Sportingu Lisabon, João Martins. Stalo se tomu tak v duelu s Partizanem. Nám los naopak přisoudil celek Servette FC a již v prvním venkovním utkání - v úvodní sezóně se hrálo systémem dvojutkání a jednoho finále - jsme zvítězili 2:0. Historicky první gól královského velkoklubu vstřelil Miguel Muñoz (později také vynikající trenér Realu Madrid) a výsledek utkání pak, minutu před závěrečným hvizdem, zpečetil Héctor Rial.

V odvetě na madridském trávníku se ukázalo, že naše mužstvo, jako jediné ze všech, neinkasovalo v první fázi tohoto turnaje ani jednu branku. Švýcarský celek ani jednou nedokázal překonat našeho Juana Carlose, naopak na stadionu Chamartín, k předchozím dvěma gólům, hráči přidali dalších pět. Výsledek utkání otevřel ve 29. minutě Alfredo di Stéfano, poté se střelecky prosadili i Joseíto, Héctor Rial a Luis Molowny (také pozdější trenér Realu Madrid). A jak Alfredo di Stéfano utkání svým gólem načal, tak jej také posléze zakončil. To se psala 61. minuta.

Ve výše zmíneném zápase mezi Sportingem a Partizanem nebyla branka Joãa Martinse jeho mužstvu moc platná, protože se na domácí půdě nakonec zrodila remíza 3:3 a v Bělehradu si již domácí celek, po vítězství 2:5, nenechal postup utéci. První duel mezi Los Blancos a celkem z bývalé Jugoslávie se odehrál 25. prosice roku 1955 v Madridu. Partizan se stal od konce druhé světové války prvním klubem z Východní Evropy, který přicestoval do Španělska řízeného nenáviděným diktátorem, Franciscem Francem. Politické záležitosti šly ale stranou - dva góly Heliodora Castañose, jehož doplnili také Paco Gento a Alfredo di Stéfano, zajistily Realu Madrid vítězství 4:0 a vypadalo to tak, že je již po všem.

Když 29. ledna následujícího roku vycházela obě mužstva na trávník, byl Stadion lidového vojska kompletně pod sněhem. Takto nepříznivé podmínky ovšem nedělaly domácímu celku žádné problémy a fotbalisté Partizanu odehráli jedno z nejkrásnějších zápasů celé historie jugoslávského fotbalu. Jako by ani nebylo deset stupňu pod bodem mrazu, jeden útok střídal ten druhý a diváci již ve 26. minutě, po střele Miloše Milutinoviče, viděli první branku. Ta druhá přišla po přesně kopnuté penaltě z kopačky Prvoslava Mihajloviče v prvních sekundách druhé půle. Později se ale něco zadrhlo. Je pravda, že Miloš Milutinovič zvýšil na 3:0, ale do konce utkání tehy zbývaly pouze tři minuty. A to bylo málo. Real Madrid postoupil a mohl v poklidu čekat, jak dopadne střetnutí mezi Milanem a vídeňským Rapidem.

Díky vítězství 7:2 z Milána postoupili do semifinále Italové, které ale na trávníku vedlo švédské trio - Gunnar Gren, Gunnar Nordahl a Nils Liedholm, známé také pod originální přezdívkou Gre-No-Li. V Madridu předvedli Rossoneri velice disciplinovaný fotbal, ale ne až tak defenzivní, jak se původně očekávalo. Realu Madrid nadělali mnoho problémů, ale královský velkoklub se nakonec radoval z vítězství 4:2, díky přesným trefám Héctora Riala, Joseíta, Germána Olsena a Alfreda di Stéfana. V Miláně jsme prohráli, což nikoho nepřekvapilo, ale pouze minimálně - 1:2 (dva góly AC vstřelil z pokutových kopů Giorgio Dal Monte). Postup do finále se tak stal skutečností.

Protože byla jasné, že ani Real Madrid, ani Stade de Reims (v semifinále dvakrát porazilo Hibernian FC) nezískají ve svých zemích mistrovský titul, tak se Evropská Fotbalová Unie rozhodla, že se vítěz Poháru Mistrů automaticky kvalifikuje do následujícího ročníku tohoto turnaje, aby mu byla umožněna obhajoba.

Již několik hodin před úvodním hvizdem na pařížském stadionu Parc des Princes byla atmosféra doslova neuvěřitelná - okolo stadionu se nashromáždilo několik ticíc fanoušků, kteří zaplnili tribuny do poslední sedačky (podle oficiálních zdrojů mělo zápas sledovat 38 239 diváků) a v momentu, kdy anglický rozhodčí, Arthur E. Ellis, poprvé pískl do píšťaslky, nebyli ještě ani všichni na svých místech. Fanoušci ještě přicházeli na tribuny, když v 6. minutě překonal Michel Leblond madridského brankáře Juana Alonsa. O čtyři minuty později skóre ještě navýšil Jean Templin a francouzští fanoušci začali šílet radostí. Tento výsledek ovšem vydržel pouze další čtyři minuty, po kterých musel René Jacquet lovit míč ze své sítě po přesné střele Alfreda di Stéfana. Když byla ohlášena první třicetiminutovka, na výsledkové tabuli již svítilo skóre 2:2 - druhou branku vstřelil Héctor Rial.

Pamětníci, kteří mělo možnost finálový duel sledovat, ale vzpomínali, že mnohem více emotivní byla druhá půle, která začala přesným zásahem Paca Genta, který ale rozhodčí Arthur E. Ellis neuznal. Jen podotknu, že jsme s tímto sudím měli mnohem větší problémy o několik let později, ale o tom zase někdy jindy. Při brance Michela Hildaga již bylo všechno v naprostém pořádku, ale radost Francouzům vydržela opět pouze několik minut, protože zanedlouho vyrovnal Marquitos. A mělo být ještě lépa, když v 79. minutě utkání poslal Real Madrid do vedení, svou druhou brankou v utkání, Héctor Rial. 4:3 pro Real Madrid! A takové skóre vydrželo až do samotného konce, i když doslova v posledních sekundách zahodil neuvěřitelnou šanci Jean Templin. Jeho střela ale skončila jen na tyči a s titulu v Poháru Mistrů se tak radoval královský velkoklub.

Ebbe Schwartz, preziden organizace UEFA, byl unešený úspěchem, který nový turnaj přinesl, ale pro nás jsou nejcennější jiné názory - ať už prezident Stade de Reims, pan Germain, tak i rozhodčí, Arthur E. Ellis, shodně trvrdili, že byl Real Madrid v tomto utkání mužstvem lepším, rychlejším a produktivnějším. Deník France Soir pak za nejlepšího fotbalistu zápasu zvolil Alfreda di Stéfana.

Real Madrid: Juan Alonso; Angel Atienza, Marquitos, Rafael Lesmes, Miguel Muñoz (k), José María Zárraga ; Joseíto, José Ramon Marchal, Alfredo Di Stéfano, Héctor Rial, Francisco Gento

Stade de Reims: René Jacquet; Simon Zimny, Robert Jonquet (k), Raoul Giraudo; Michel Leblond, Robert Siatka; Michel Hidalgo, Léon Glovacki, Raymond Kopa, René Bliard, Jean Templin

Druhý ročník - druhé vítězství

Jak jsem již zmínil, v sezóně 1955/56 si Real Madrid nezajistil mistrovský titul - obsadil konečné třetí místo, když ztratil až 10 bodů na Athletic Bilbao a 9 bodů na Barcelonu. O sezónu později již ale mistrovský titul náležel královskému velkoklubu a společně s ním také druhý Pohár Mistrů - a právě o cestě za tímto titulem si budeme povídat nyní...

Druhého ročníku této soutěže se zúčastnilo celkem 22 celků. Do prvního kola - 1/16finále - zasáhlo ale pouze dvanáct mužstev a zbylých deset dostalo volný los. To platilo mj. i o Fiorentině, Rapidu či Realu Madrid. Pro úplný pořádek jen dodám, že Španělsko mělo celkem dva zástupce: kromě nás také baskické Bilbao, které se probojovalo až do čtvrtfinále.

V prvním dvojzápase, který se později ukázal být trojzápasem, na Real Madrid čekal vídeňský Rapid. V úvodním klání jsme celkem hladce zvítězili 4:2 po dvou brankách Alfreda di Stéfana a Josého Ramóna Marsala. Za hosty výsledek korigovali Robert Dienste a Karel Giesser. To znamenalo, že pokud by chtěl Rapid postoupit do další fáze, tak musel na vlastním hřišti vstřelit tři branky. A co se doopravdy nestalo? O poločase odvetného duelu Real Madrid prohrával 3:0, když čistý hattrick zaznamenal Ernst Happel.

Prezident Santiago Bernabéu nevydržel sedět na tribunách a se závěrečným hvizdem prvního poločasu zamířil rovnou do kabin, aby si promluvil s hráči. Ty nazval skupinou chapců, kteří do Vídně nepřijeli hrát fotbal, ale za zábavou a skupinou chalpců, kteří zapoměli, že nereprezentují pouze Real Madrid, ale celé Španělsko. Jeho slova měla takový význam, že Real Madrid dokázal vstřelit rozhodující branku z kopačky Alfreda di Stéfana. Tehdy o postupu ještě nerozhodovaly branky vstřelené na hřišti soupeře (naštěstí, protože bychom vypadli) a nikoho ještě ani nenapadlo, že by tuto situaci mohly rozhodnout pokutové kopy. Postupujícího tak musel určit až třetí vzájemný zápas.

Teoreticky by se měl tento zápas odehrát na neutrální půdě, ale představitelé Rapidu souhlasili s návrhem Raimunda Saporty a klání se tak uskutečnilo v Madridu s tím, že do pokladny víděňského celku putoval patřičný finanční obnos. To se ale nakonec vyplatilo: Joseíto a Raymond Kopa, kteří byli před sezónou koupeni ze Stade de Reims, za necelých třicet odehraných minut rozhodli o výsledku.

Čtvrtfinálová utkání by se dala popsat jako dva duely bez historie. Dvě výhry, 3:0 u sebe a 3:2 venku, s francouzským Nice - toť vše. V prvním klání branky vstřelili Joseíto a Enrique Mateos (dva), ve druhém opět Joseíto a Alfredo di Stéfano (také dva).

Naopak semifinálové zápasy již psaly jinou historii. Pokud ještě dnes zavítáte do Madridu, od fanoušků zcela jistě uslyšíte nesmrtelnou legendu. Los totiž způsobil, že se soupeřem Realu Madrid stal přemožitel Athletic Bilbaa, veliký Manchester United, jenž měl v sestavě takové hvězdy jako Bobby Charlton či Tommy Taylor, který za rok tragicky zahynul, společně s dalšími osmi spoluhráči Rudých Ďáblů, při tragické letecké nehodě. V téže sezóně ale platil Manchester United za hlavního favorita, což také potvrdil ve svém  úvodním dvojzápase, kdy porazil RSC Anderlecht vysoko 12:0 a v odvetě stejnému mužstvu nasázel gólů deset.

Když trenér anglického celku, Matt Busby, předstoupil před španěslké novináře, tak řekl: "Jsme mnohem lepší od Realu Madrid. Musím vám říct, že se staneme mistry." Sice dodal, že má Real Madrid v domácím prostředí, kde jej budou hnát kupředu vlastní fanoušci, nějakou šanci na postup, ale z jeho vyjádření bylo více než jasné, jak svá slova myslel.

Osud tomu chtěl ale jinak - na vlastním stadionu, při rekordní návštěvě 130 tisíc diváků, Real Madrid odehrál fantastické, magické a hlavně vítězné utkání. V prvním poločase ýádná branka nepadla, naopak poločas druhý přinesl branky hned čtyři. Střelecké konto otevřel v 61. minutě Héctor Rial, v 74. minutě pak skóre navýšil Alfredo di Stéfano. Kontaktní branku vsítil o osm minut později Tommy Taylor, ale tento výsledek platil jen 120 sekund, když branku na 3:1 vstřelil Enrique Mateos.

Roger Byrne, kapitán Manchesteru United a další oběť pozdější letecké tragédie v Mnichově, tehdy soupeře pochválil za dobrou hru, ale zároveň dodal, že se odveta na Old Trafford stane "doslova peklem" a že "žádná božská síla nezabrání vypadnutí Realu Madrid". Jeho slova samozřejmě potvrdil také Matt Busby.

Slova těchto dvou pánů ale nebyla vyslyšena a byli to hráči Realu Madrid, kteří odcházeli z Divadla Snů se vztyčenými hlavami. První gól padl teprve ve 25. minutě a vsítil jej náš Raymond Kopa. Druhý gól? Také v našem podání, vstřelený o sedm minut později z kopačky Héctora Riala. Když šla mužstva o poločasové přestávce do šaten, Manchester United potřeboval čtyři branky, aby dovedl tento vzájemný souboj ke třetímu rozhodujícímu zápasu. Je pravda, že v 52. minutě překonal Juana Alonsa Tommy Taylor, ale to bylo všechno, na co se svěřenci Matta Busbyho zmohli až do 87. minuty, kdy hráči Realu Madrid, kteří již utkání jen v poklidu dohrávali, umožnili vyrovnat Bobbymu Charltonovi.  Finále bylo naše a tam nás čekala Fiorentina, která vyřadila Crvenu Zvezdu Bělehrad.

Poslední utkání bylo naplánováno na 30. května roku 1957 a nehrálo se nikde jinde než na Santiago Bernabéu. Jako zajímavost mohu uvést fakt, že dvanáct dní před druhým finálovým zápasem Poháru Mistrů bylo na stadionu Realu Madrid nainstalováno vůbec první umělé osvětlení. Představitelé Los Blancos se chtěli ihned touto novinkou pochlubit, ale Fiorentina odmítla nastoupit v pozdějších hodinách, protože se bála, že bude mít umělé osvětlení negativní vliv na její hráče.

Finálový zápas, který řídil holandský rozhodčí Sylvain Horn, bylo mnohem náročnější, než to z předešlé sezóny. Italové již byli ve slavné éře catenaccio a svěřenci Josého Villalongy se dlouho nemohli proti skálopevné obraně prosadit. Nebylo proto překvapením, že první poločas skončil za bezbrankového skóre. Druhý poločas měl s sebou přinést změnu herního stylu i výsledku, ale fanoušci se nedočkali ani jednoho, ani druhého. Teprve, až byl v pokutovém území Fiorentiny faulován Enrique Mateos a následnou penaltu proměnil Alfredo di Stéfano, začal se na Santiago Bernabéu hrát opravdu fotbal. To se psala již 70. minuta. Stačilo ale pouhých sedm minut na to, aby Francisco Gento, jenž přeloboval vyběhnuvšího Giuliana Sartiho, rozhodl o dalším obrovském úspěchu Realu Madrid. Do závěrečného hvizdu se již nic podstatného nestalo a druhá trofej Poháru Mistrů byla naše. Kapitán Realu Madrid, Miguel Muñoz, převzal trofej z rukou Francisca Franca.

Real Madrid (José Villalonga): Juan Alonso - Manuel Torres, Marquitos, Rafael Lesmes, Miguel Muñoz, José María Zárraga, Raymond Kopa, Enrique Mateos, Alfredo Di Stéfano, Héctor Rial, Francisco Gento

Fiorentina (Fulvio Bernardini): Giuliano Sarti - Ardico Magnini, Alberto Orzan, Sergio Cervato, Aldo Scaramucci, Armando Segato, Julinho, Guido Gratton, Giuseppe Virgili, Miguel Montuori, Claudio Bizzarri

Vítej zlatý hattricku!

Dnes si budeme povídat o třetím ročníku Poháru Mistrů, jenž se odehrál na přelomu let 1957 a 1958. Španělský fotbal v něm zastupovaly celky Realu Madrid a Sevilly, který v 1/16 finále, kdy měli Los Blancos ještě volný los, vyřadil lisabonskou SL Benfiku.

Naše cesta začala a také skončila v Belgii, kde jsme se nejprve museli měřit s mužstvem Royal Antwerp FC a bez větších problémů jsme se do Madridu vraceli jako vítězové po dvou brankách Alfreda di Stéfana, na které dokázali domácí fotbalisté odpovědět pouze zásluhou přesné střely Constanta de Backera. Na stadionu královského velkoklubu pak již nebylo pochyb o tom, kdo je nejlepším klubovým mužstvem v Evropě. Klasický hattrick Héctora Riala, po jednom gólu Josého  Ramóna Marsala, Raymonda Kopy a Paca Genta, celkový výsledek 6:0 a nebylo co řešit. V následujícím kole, jak určil los, jsme se střetli se Sevillou.

První duel, odehraný 23. ledna v Madridu, je hoden k zapamatování. Už jen proto, že se Alfredo di Stéfano stal tehdy prvním fotbalistou historie, který dokázal v jednom utkání Poháru Mistrů nastřílet čtyři branky. Další dvě přidal Raymond Kopa, po jedné pak José Ramón Marsal (jenž byl společně s Campanalem ze Sevilly vyloučen na počátku druhého poločasu) a Francisco Gento. Postup jsme tak měli ve svých rukou, protože odveta, která skončila nerozhodně 2:2, byla již pouhou formalitou.

Tady se chvíli pozastavíme a Real Madrid odstavíme na malý okamžik stranou, abychom zmínili jiné čtvrtfinálové klání. Manchester United v něm měřil své síly s bělehradskou Crvenou Zvezdou. Na svém stadionu Červení Ďáblové vyhráli pouze 2:1 a v odvetě se tak mohlo stát cokoliv. Své o tom již věděli i hráči Realu Madrid, kteří se moc dobře přesvědčili o tom, že mistři z Jugoslávie dokáží nahnat favoritovi strach. A tak se také stalo. I když Angličané vedli o poločase už 3:0, po přestávce se domácí fotbalisté vzpamatovali a v 58. minutě Boro Kostič vyrovnal na 3:3. Crvene Zvezdě ale chyběly potřebné síly a svěřenci Matta Busbyho nakonec postoupili dále. Na návrat si anglický celek pronajal letadlo Airspeed AS.57 Ambassador společnosti British European Airways s registrací G-ALZU - pěkné letadlo poháněné dvěma turbínovými motory.

Let byl opožděn o několik hodin, protože Johnymu Berrymu se někde zatoulal cestovní pas, jenž se ale později našel a letadlo se tak vydalo směrem na Mnichov, kde mělo doplnit palivo. Tam se ovšem nepovedly první dva starty a při tom třetím začal stroj stoupat až příliš pozdě, zachytil se o plot a následně se zřítil na opuštěné budovy. Při této katastrofě zahynulo 23 ze 44 pasažérů, mezi kterými byli i fotbalisté Manchesteru United: Geoff Bent, Roger Byrne, Eddie Colman, Duncan Edwards (zemřel po převozu do nemocnice), Mark Jones, David Pegg, Tommy Taylor a Liam Whelan.

Červení Ďáblové v následujícím kole narazili na AC Milan, Realu Madrid pak byl přisouděn lehči protivník, budapešťský Vasas. A potřetí v řadě jsme na vlastním stadionu předvedli soupeři doslovný debakl - skončilo to 4:0, ale mohlo to být mnohem a mnohem více. Madridští fanoušci se museli ovšem spokojit pouze s hattrickem Alfreda di Stéfana (který tak měl na svém kontě již 9 branek) a jednou gólu Josého Ramóna Marsala. Maďaři jsou ale tvrdým národem a proto nebylo nic divného na tom, že zápas nad Dunajem byl mnohem náročnější od toho nad Manzanares. Branky Dezső Bundzsáka a Lajose Csordáse ale nestačily k tomu, aby nás připravily o účast ve finálovém zápase.

Ve druhém semifinále, odehraným až o měsíc později, AC Milan neknockoutoval Manchester United hned na Old Trafford a umožnil tak hráčům, zasaženým mnichovskou tragédií, odnést si čestné vítězství 2:1, ale v Milanu všechny sentimenty skončily - dva góly Juana Alberta Schiaffina, jeden Liedholma, jeden Danovy a postup do finále celku Rossineri. Ámen.

Třetí finále Poháru Mistrů se odehrálo 28. května roku 1958 v Bruselu, na slavném stadionu Heysel. Toto finále se uskutečnilo v souběhu s další významnou akcí v Belgii - s Expem'58, kvůli kterému byla postavena světoznámá budova Atomium, 165krát zvětšenina reálného modelu atomu. Giuseppe Viani, trenér AC Milan, před utkáním řekl: "i když má Real Madrid Alfreda di Stéfana, my máme Schiaffina, který je schopen porovnávat se s nejlepším hráčem Evropy."

Italové, čemuž se nikdo nebude snad ani už divit, vystavili Realu Madrid velice náročné podmínky a, podobně jako Fiorentina o sezónu dříve, imponovali disciplínou v obranné fázi. Tento scénář trval celou první půli a patnáct minut z poločasu druhého. Teprve v 59. minutě otevřel Schiaffino výsledek utkání, ale již v 74. minutě vyrovnal Alfredo di Stéfano. Jednalo se o jeho desátou branku, která mu zajistila ocenění pro nejlepšího střelce Poháru Mistrů (o gól méně pak měl Boro Kostič). O čtyři minuty později byl blíže titulu opět italský celek, který se dostal do vedení zásluhou Ernesta Grilla. Z vedení se ale mohl radovat pouhých 50 vteřin překonal Narcise Soldana, v klíčových momentech velice spolehlivý, Héctor Rial. Do konce základní hrací doby se již nic nezměnilo a pprvé v historii Poháru Mistrů tak o vítězi rozhodovalo krátké prodloužení. V něm o konečném výsledku 3:2 rozhodl Paco Gento. Více se již opravdu nestalo a po posledním hvizdu rozhodčího Alberta Alsteena převzal kapitán Realu Madrid, Juan Alonso, ušatý pohár z rukou belgického prince Aleksandra

Čtvrtý titul v Poháru Mistrů

Nyní si budeme povídat o historii čtvrtého ročníku Poháru Mistrů ze sezóny 1958/59, kterou jsme ve španělské lize zakončili na čtvrté pozici v tabulce, čtyři body za konkurenční Barcelonou.

Real Madrid se opět nemusel účastnit 1/16 finále a tak v klidu čekal na to, koho mu přisoudí los. Nakonec na královský velkoklub narazil soupeř z Turecka, istanbulský Beşiktaş Jimnastik Kulübü, který postoupil také bez boje, když ze souboje na vlastní žádost vycouval řecký Olympiakos. Tímto způsobem tak měl nejstarší turecký sportovní klub, kterému fandil samotný Mustafa Kemal Atatürk, možnost změřit své síly s nejúspěšnějším klubem celé Evropy.

Záležitost postupu byla více méně vyřešena již po prvním zápase - v Madridu svěřenci Luise Antonia Carniglii zvítězili 2:0 po brankách Juana Santistebana a Raymonda Kopy a terecký celek tento zápas končil v deseti hráčích a bez svého brankáře. Místo zraněného brankáře musel zaujmout jeden fotbalista z pole, právě kterého dokázal prostřelit Raymond Kopa. V odvetě, které se konala za dva týdny, padla remíza 1:1 a branku Realu Madrid vstřelil opět Juan Santisteban.

Našim dalším soupeřem se stali Rakušané - Wiener Sport-Club, klub založený v roce 1883, který v osmifinále vyřadil Duklu Praha, s velikým a v té době nadpozemským Josefem Masopustem v sestavě. Zajímavý byl také výsledek tohoto rakouského mužstva v 1/16 finále, kde dokázalo vyřadit slavný Juventus, jemuž na svém hřišti nasázelo hned sedm branek!

V nejisté situaci se ocitl také Real Madrid, když ve Vídni vybojoval pouze bezbrankovou remízu. Odvetné utkání přineslo branku Los Blancos již v 8. minutě, ale jen o pár sekund později vyrovnal Walter Horak. Ve 14. minutě jsme šli opět do vedení po gólu Alfreda di Stéfana a toto skóre vydrželo až do poločasové přestávky. Don Alfredo dal o sobě vědět opět v 64. minutě, když zvýšil na 3:1. Wiener Sport-Club se nevzdal a vrhnul se do útoku, ale jejich poslední naději utnul dvěma brankami Héctor Rial. Postup byl v tomto momentu zcela jasný, ale Real Madrid nebyl stále nasycen brankovým přídělem. Alfredo di Stéfano zakončil utkání se čtyřimi góly na svém kontě, poslední branku - v pořadí již sedmou - pak Real Madrid vstřelil minutu před koncem z kopačky Paca Genta.

Do semifinále se tak probojovala dvě španělská mužstva, jedno švýcarské a jedno francouzské. První dvojici utvořil bernský Young Boys a námi dobře známý celek Rémois, čili Stade de Reims, ve druhé dvojici byl soupeřem Realu Madrid náš městský rival z Atlética. Tomuto dvojutkání předcházely dva ligové vzájemné souboje, na základě kterých se daly odvozovat šance na postup. 22. února roku 1959 nás Los Cholchoneros porazili na vlastním stadionu 2:1 (Joaquín Peiró, Vavá - Alfredo di Stéfano), ale dříve, 2. listopadu roku 1958, jsme uspěli my a to vysokým vítězstvím 5:0 (Joseíto, 2x Raymond Kopa, Paco Gento, Ferens Puskás). Jednalo se o sezónu vysokých výher - v lednu jsme rozdrtili 10:1 Las Palmas, v březnu 6:1 Real Sociedad a hned dvakrát jsme zvítězili 8:0 - v listopadu s Osasunou a v dubnu se Sevillou.

V prvním domácím zápase jsme vyhráli 2:1, i když se do vedení dostal soupeř. Na trefu Antonia Gonzáleze Alvareze, jehož fanoušci znali pod přezdívkou Chuzo, ze 13. minuty odpověděl již za 120 sekund později Héctor Rial a vítěznou branku zaznamenal z pokutového kopu Ferenc Puskás. V odvetě, která se odehrála 7. května, padla pouze jedna branka, jejíž autorem byl Enrique Collar. Atlético Madrid tak vyhrálo na domácím poli 1:0 a pokud by se hrálo podle dnešního systému, dále by postoupil celek z Estadio Vicente Calderón. Tehdy se ale v takové situaci odehrálo třetí rozhodující utkání na neutrální půdě.

Nyní jsme se v Zaragoze dostali poprvé do vedení my - Alfredo di Stéfano prostřelil Manuela Pazose (který byl brankářem Realu Madrid v sezóně 1953/54), ale i nyní přišlo brzké vyrovnání. O vyrovnávající gól se postaral dobře známý Enrique Collar. O postupu Realu Madrid ale ve 42. minutě rozhodl Ferenc Puskás.

Ve druhém dvojzápase francouzské mužstvo, vedené Albertem Batteuxem, porazilo Young Boys celkem hladce - je pravda, že prohrálo 0:1 v Bernu, ale v domácí odvětě mu dvě branky Rogera Piantoniho a jedna Armanda Penverna zajistily postup.

Stade de Reims bylo v té době nesmírně silným celkem - o necelý rok dříve vybojovala francouzská reprezentace třetí místo na Mistrovství světa 1958 a mnoho hráčů tohoto mužstva nastupovalo právě v řadách našeho finálového soupeře. Mohli bychom zmínit třeba Justa Fontaina, jenž ve Švédsku nastřílel v 6 zápasech 13 gólů. Bronzovými medailemi se mohli pochlubit také - kromě již zmíněných Rogera Piantoniho a Armanda Penverna - brankář Dominique Colonna, obránce Robert Jonquet (kapitán SdR), útočník Jean Vincent nebo samotný Albert Batteux, který byl na Mistrovství světa trenérem francouzské reprezentace.

O tři roky dříve padlo ve finálovém střetnutí hned sedm branek, nyní diváci viděli pouhé dvě, ale emoce zápasu rozhodně nescházely. Jak bylo obvyklé, v utkání padla rychlá branka. Již ve 2. minutě šel Real Madrid do vedení, když se prosadil Enrique Mateos, jenž v první polovině roku 1958 nastoupil jen do třech duelů (každého v jiném měsíci), ale v každém tomto zápase dokázal vstřelit branku, což bylo určitě zajímavé. Takový výsledek panoval až do konce prvního poločasu.

Po příchodu ze šaten stačily opět pouhé dvě minuty k tomu, aby diváci viděli druhý gól tohoto zápasu. Vstřelil ho samozřejmě Alfredo di Stéfano, který se nemýlil křižnou střelou z hranice pokutového území. Poté si Real Madrid dokázal v poklidu uhlídat útočné výpady francouzského mužstva a nakonec 72 tisíc nashromážděných fanoušků mohlo sledovat Josého Maríu Zárragu a jeho spoluhráče radující se ze čtvrtého titulu v Poháru Mistrů.