Fernando Hierro

Fernando Hierro
Datum narození: 23.3.1968 (49 let)
Místo narození: Vélez - Málaga
Národnost: Španělsko
Pozice: obránce


Snad každý profesionální fotbalista touží po tom, aby se stal hlavní postavou svého milovaného mužstva a dopomohl mu vyhrát co největší počet významných trofejí. Na přelomu tisíciletí byl v Realu Madrid hráč, který tohle všechno měl. Jenže chtěl víc. Trenérům mluvil do sestavy a prezidentům zase hodně nahlas do přestupů. Až jednoho dne pohár přetekl a ochránce bílého království, kterému sliboval věrnost navěky, byl odejit. Řeč samozřejmě není o nikom menším než o Fernandovi Hierrovi. Bývalý respektovaný kapitán Realu oslavil v minulých dnech čtyřicátiny a tímto článkem bych mu chtěl vzdát hold.

Fernando Ruiz Hierro se narodil 23. března 1968 ve španělské Málaze. Vyrostl ve fotbalové rodině jako jedno ze čtyř dětí, jejichž táta kopal za regionální tým Vélez-Málaga. Malý Fernando mu vypomáhal v opravně aut a pomalu začal přemýšlet, že půjde v jeho fotbalových šlépějích. Ve dvanácti letech začínal v malém klubu Torre del Mar. O několik let později se odehrál již tradiční zádrhel v kariérách budoucích hvězd, když byl největším místním týmem Málaga C. F. odmítnut, protože se jim zdál příliš slabý. Nakonec stejně jako jeho starší bratr Manolo zakotvil ve Valladolidu.

V nejvyšší španělské soutěži debutoval pod vedením kouče Vicente Cantatoreho 4. října 1987 proti Espanyolu a 27. března 1988 si připsal také první ligovou trefu do sítě Mallorcy. Z Hierra vyrostl i přes původní předpoklady silný chlap, který neuhne před žádným soubojem. Díky důrazu a skvělé technice dokázal vybojovat míč a ihned ho parádním pasem poslat útočníkovi do gólové šance. Během pár vteřin uměl zcela otočit vývoj hry na zeleném pažitu.

Ve Valladolidu strávil dvě sezony a krátce po finále domácího poháru proti Realu Madrid přestoupil i přes velký zájem Barcelony právě do mužstva finálového rivala. A hned příští měsíc se po šesti startech za jednadvacítku dočkal i prvního zápasu v dresu reprezentačního áčka – premiéru si odbyl v září roku 1989 proti Polsku (1-0), i když v nově se tvořícím výběru Luise Suáreze byl zatím obsazen jen do vedlejší role.

Báječná léta pod psa
Naopak v Madridu patřil hned od začátku svého angažmá k hlavním postavám, byť přišel do mužstva, které bylo plné es. Společnost mu dělali výborní fotbalisté jako Sanchís, Gordillo, Schuster, Hugo Sánchez, Butragueňo nebo Michel. V první sezoně s Hierrem Real pod vedení Skota Toshacka překonal několik vlastních rekordů (například nastřílel v lize 107 branek, z toho Fernando 7) a pohodlně si dokráčel pro titul.

Obdivovateli akčních filmů a jejich hrdinů se dařilo i nadále. Byl skvělým motorem zálohy, nekompromisně zastavoval útoky protivníků, rozehrával akce, standardní situace a dával hodně gólů (v sezoně 1991-92 dokonce 21!). Jenže samotnému Realu, který za vlády „Quinta del Buitre“ nesmlouvavě drtil konkurenci, to najednou vůbec nešlo - v letech 1991-94 získal jen jeden Španělský pohár a jeden Superpohár. Mladík, jehož hlavu v té době ještě stále zdobily bujné kadeře, nastupoval na postu středního záložníka, ale v případě nouze byl ochotný kdykoliv zaskočit i jako stoper. A v létě 1994 se do středu obrany vedle Manuela Sanchíse přestěhoval definitivně.

Mezitím si ještě s reprezentací odskočil na zámořské mistrovství světa. V kvalifikaci vstřelil jednu ze svých nejdůležitějších branek v životě, když skóroval po rohu hlavou proti Dánům a zajistil tak Španělům účast na závěrečném turnaji. Ve Spojených státech však přišlo zklamání, ve čtvrtfinále se Hierrovi a spol. postavila do cesty silná Itálie, a to pro ambiciozní tým znamenalo opět předčasný konec v turnaji.

Jorge Valdano si na Hierrův post do zálohy přivedl krajana Redonda, který zazářil právě na šampionátu a položil tak základ úspěšnému týmu druhé poloviny devadesátých let. Bílý balet se opět vrátil na španělský trůn a fenomenální a dodnes nezapomenutelná dvojice Hierro – Sanchís zářila. Po další špatné sezoně (1995-96) přišlo i nepovedené EURO, neproměněná penalta proti Anglii a již tradiční čtvrtfinálové loučení.

Prezident Sanz udělal na Santiago Bernabéu malou revoluci a přivedl hned sedm nových tváří a nového trenéra Fabia Capella. To už byl Hierrovým parťákem další španělský reprezentant Rafael Alkorta a Real opět dominoval. Pod Capellem srdcař Fernando na prahu třicítky viditelně ožil, odehrál jednu ze svých nejlepších sezon a právem byl zvolen nejlepším obráncem ligy.

Vrcholy a pády
Hned za rok se radoval ze svého životního úspěchu, když s podceňovaným Realem poprvé vyhrál Ligu Mistrů a zároveň opět obdržel cenu pro nejlepšího zadáka soutěže. Božského Alexe Del Piera ve finále vymazal natolik, že při tradičních oslavách u fontány Cibeles fanoušci pořád dokola zpívali „Kde je Del Piero, tam ho sní Hierro!“ . To už se ale pomalu začal chystat na další mistrovství světa (Francie 1998), které mělo být ve třiceti letech vrcholem jeho kariéry.

Španělé měli jeden z nejlepších týmů historie, navíc si poprvé přivezli obávaného mladíka Raúla. Jenže série individuálních chyb zapříčinila, že velký favorit skončil už v základní skupině. Nic nebyla platná ani závěrečná exhibice proti Bulharům (6-1), po závěrečném hvizdu byly na pořadu dne opět jen slzy smutku. Nešťastný Hierro brečel asi nejvíc ze všech, škodolibý kameraman francouzské televize se toho pohledu nemohl nabažit.

Od té doby už nebyl milovník basketbalu nikdy v takové formě. Ve zpackané sezoně 1998-99 vypadl obhájce trofeje ve čtvrtfinále Ligy Mistrů s Kyjevem. Řádili zejména Rebrov se Ševčenkem a právě malý drzounek Rebrov senzačně vyhrál proti Hierrovi rozhodující hlavičkový souboj a ten rok nechal Real bez trofeje. To se mu dva roky předtím ani čtyři potom nikdy nestalo.

Na jaře 2000 si Hierro (v překladu železo) vážně poranil koleno a trenéra Del Bosqueho to vylekalo natolik, že ze stoperské dvojice rázem udělal trojici. Helguera, Campo a Karanka si báječně notovali a Real mohl po fantastickém výkonu a vítězství nad Valencií (3-0) slavit další triumf v Lize Mistrů. Hierro u toho na trávníku sice nebyl, ale na své spoluhráče v obraně byl náležitě hrdý. Právě on totiž prezidentovi Sanzovi vždy doporučoval kupovat španělské stopery, se kterými si báječně dokázal vyhovět.

Za ta léta vedle něho žádný cizinec nevydržel delší dobu, zatímco Sanchís, Alkorta, F.Sanz, Karanka, Campo, Helguera a později i Pavón příkladně rozráželi akce soupeře a dodávali tak Hierrovi tolik potřebný klid na šéfování defenzivy. Fernando stihl další nepovedené EURO, ale mnohem důležitější pro něho bylo to, co se právě dělo v Madridu. Prezidentské volby ovládnul stavební magnát Florentino Pérez.

To znamenalo, že místo Diega Tristána a dalších dohodnutých španělských posil připravených právě sesazeným Lorenzem Sanzem, dostal zelenou transfer Luise Figa z Barcelony. Pozice na rychlosti ztrácejícího železného kapitána opět trošku zeslábla, ke svým oblíbeným přímým kopům se už takřka nedostal a v madridském hrnci se pomalu začala vařit pořádně horká voda.

Do branky chci Césara…
Figo do Madridu vrátil titul a v sezoně 2001-02 proto merengues vrhly všechny síly do Ligy Mistrů, kde usilovaly o třetí triumf v pěti letech. Hierro už byl po odchodu Sanchíse definitivně prvním kapitánem a v Kristových letech se rozhodl, že vezme některé personální záležitosti klubu do svých rukou. V brance se místo jasné jedničky Casillase začal pravidelně objevovat zkušený César Sánchez. Později vyšlo najevo, že za vším stál právě Hierro, jelikož Césarův agent byl jeho velkým kamarádem. Jenže César se ve finále proti Leverkusenu zranil a vítězství 2-1 famózním způsobem vychytal Iker Casillas. Od té doby už do branky nikoho nepustil…

A potom už přišel první smutný rozchod. Na světovém šampionátu v Asii se Hierro nespravedlivou čtvrtfinálovou porážkou s domácí Koreou rozloučil se svou třináctiletou reprezentační kariérou. Na tiskové konferenci obránce Realu Madrid jen těžko zadržoval slzy, ale ke cti mu slouží, že odešel právě včas a na vrcholu výkonnosti ve španělských barvách. Za skvělé představení si totiž vybojoval nominaci do all-star výběru mistrovství. V národním týmu odehrál celkem 89 zápasů a skóroval 29x (většinou z pokutových kopů). V obou statistikách je do dnešního dne druhým nejlepším Španělem. Vládne samozřejmě Raúl.

V tu chvíli ještě nikdo nemohl tušit, že dny Fernanda Hierra se povážlivě začínají krátit i v jeho milovaném klubu. Stalo se to v Monacu, u příležitosti zápasu evropského Superpoháru proti Feynoordu (3-1), kde nejdříve zvedl nad hlavu svou předposlední velkou trofej v kariéře, aby vzápětí zatloukl hned několik pořádně ostrých hřebíků do své vlastní madridské rakve.

…a do útoku Morientese
„Byli jsme v hotelové hale a najednou se Fernando otočil k Pérezovi a začal na něho křičet. Ta slova nešla přeslechnout, vyčítal mu nákup Ronalda na úkor Fernanda Morientese. Florentino byl tradičně klidný, chvíli zůstal stát, pak se otočil a odešel“ , nechal se slyšet jeden z očitých svědků klíčového setkání dvou výrazných individualit. „Pérez byl na Hierra strašně naštvaný, chtěl ho hned vyhodit, jenže byl poslední den přestupů a už by za něho nesehnal náhradu. Pár hodin předtím koupil z Interu Ronalda a už měl jasno o tom, jaký bude jeho první krok po skončení příští sezony. Fernando to měl spočítané, nebylo cesty zpět“ , dodal s odstupem několika měsíců zdroj blízký vedení klubu.

Ze šampionátu unavené hvězdy rozjely sezonu hodně nevyrovnanými výsledky a v lize brzy nabraly ztrátu na rozjetý San Sebastian. Naopak v Lize Mistrů byl Real opět nezastavitelný stroj, který ničil jednoho soupeře za druhým. Až přijel v semifinále na Santiago Bernabéu italský Juventus. V prvním utkání na domácí půdě Hierro dovolil Trezeguetovi vstřelit klíčovou branku, kterou dost výrazně snížil šance královského klubu do odvety (2-1).

V ní excelovali Nedvěd s Del Pierem, střed obrany Realu, před kterým citelně chyběl vykartovaný štít Makelele, byl na ručník. V momentu, kdy za Zlatým míčem mířící Nedvěd předběhl unaveného kapitána pusinek a zvýšil na 3-0, se mi vehnaly slzy do očí. Hierrovi se sice zápas vůbec nepovedl, ale nejednoho fanouška Realu v tu chvíli muselo napadnout jediné - „Co bude, až tady nebude?!“

Fernando byl sice stále pomalejší, na mladé protihráče už častokrát nestačil, ale byl ochotný se spokojit i s vedlejší rolí na střídačce, tak jako kdysi jeho předchůdce Sanchís. Dokonce bylo ve hře i překvapivé prodloužení smlouvy o dva roky, ale vše zhatilo utkání s Betisem (4-1), ve kterém si Hierro poranil koleno a šest týdnů nemohl hrát. Po měsíční absenci na podzim to byla další krutá rána, zranění se začínaly hodně množit, a to mu u Péreze kladné body rozhodně nenahnalo.

V Primera Division naštěstí Ronaldo začal dávat góly ve správný čas a vystřílel pro Real 29. mistrovský titul. Týden před jeho získáním, kdy ještě mužstvu patřila druhá příčka za senzačním San Sebastianem, potvrdil Florentino Pérez příchod dalšího kontroverzního přírůstku do jeho hvězdné galaxie. Na cestě byl David Beckham...

Bacil, nebo lék?
Těžko říct, co si v těchto hektických dnech Hierro myslel o své pozici v klubu, ale opět nedokázal udržet jazyk za zuby. Transfer Beckhama podrobil obrovské kritice a vlastně si tím definitivně podepsal ortel. Spekulace bulvárů tentokrát nelhaly a hned následující den po noční oslavě na Plaza de Cibeles dostal Hierro padáka. A nebyl v tom sám, překvapivě se poroučel i strůjce velkých úspěchů posledních let – trenér Vicente Del Bosque.

Sportovní ředitel Jorge Valdano byl na straně svého bývalého chráněnce, jenže veřejně se za něho nikdy nedokázal postavit. To udělal jen jeden muž a asi nikoho nepřekvapí, že jím byl Fernandův dlouholetý přítel a kamarád Raúl. Odchod dvou lídrů spustil lavinu velkých problémů a v Madridu vypukl chaos. Mužstvo se rozdělilo na skupinky – jedna stála za Hierrem, zatímco druhá sledovala jen své konto v bance a nechtěla mít s touto kauzou vůbec nic společného. Pérez ještě přilil olej do ohně tím, že za Hierra nekoupil náhradu. Jakoby do fotbalového světa chtěl vzkázat, že už byl na hřišti stejně nepotřebný.

Realu to sice na podzim na hřišti klapalo, ale většině fanoušků bylo jasné, že nový kouč Queiroz jen sklízí to, co před ním zasel hodný strejda Del Bosque. Bílý balet na jaře totálně vybouchnul ve všech soutěžích a najednou byl nejen bez svého oblíbeného trenéra, ale také bez titulů. A bez Hierra. Jeho nepřátelé s oblibou pořád dokola jako kolovrátek tvrdili, že je rakovinou Realu. Když se dnes s odstupem času podíváme na výsledky a fungování klubu od léta 2003, tak s jistotou můžeme říct, že Hierro žádnou rakovinou nebyl, ba naopak ji snad dokonce zázračně léčil. Od jeho předčasného konce klub už nikdy neměl tak stabilního stopera, ani stabilního trenéra, jakým byl fanoušky milovaný Del Bosque.

Další příklad jeho důležitosti? „V každém zápase se od něj naučím spoustu věcí. Ukazuje mi, kam se mám kdy postavit, vysvětluje, kdy mám vyrazit dopředu a kdy se radši držet zpátky. Dělá všechno, jen aby mi pomohl být lepším hráčem. Hierro je pro mě nejdůležitější osobou Realu.“ Toto jsou slova mladíka Francisca Pavóna, který se právě začínal drápat na výsluní. Hierro mu významně pomáhal v rozkvětu, což se po jeho odchodu už nikomu nepovedlo a Pavónova slibná kariéra začala pomalu uvadat.

Adiós al Gran Capitán
Zhrzený kapitán celé prázdniny čekal na vhodnou nabídku, aby se tři dny před koncem přestupního termínu i přes zájem některých španělských prvoligových klubů překvapivě na rok upsal katarskému Al Rayyanu, kde se také na konci sezony radoval ze zisku domácí pohárové trofeje. Po této dobrodružné štaci se hned následující léto vrátil do Evropy, tentokráte podepsal roční kontrakt v anglickém Boltonu, když o něj velmi stál manažer Sam Allardyce. „El Malagueňo“ si za Wanderers připsal 29 startů, ve kterých vstřelil jeden gól. Vedení mu sice na přání fanoušků ještě nabídlo prodloužení smlouvy o další rok, ale Fernando dodržel svoje slovo, které dal v zimě, a 15. května 2005 ukončil aktivní kariéru profesionálního fotbalisty.

Jeho jméno bylo od té doby několikrát spojováno s významnou funkcí v Realu, ale kromě krátkého působení v roli „trenéra obránců“ se zatím jednalo pouze o vzájemná oťukávání. Momentálně pracuje jako sportovní ředitel španělského fotbalového svazu.

Fernando Hierro byl jedním z nejvýznamnějších hráčů Realu Madrid v celé jeho historii. Rytíř fotbalu, velký kapitán a šéf. Muž, který měl všechno, ale nedokázal přenést přes své bolavé srdce, když se mu jeho klub začal přímo před očima měnit ze silné sportovní značky na obchodní. Právě kvůli tomuto přístupu si kromě velkého zástupu příznivců získal i řady odpůrců. Ale všichni by měli vědět, že i když z Madridu odešel zadními dveřmi, tak se jednou určitě vrátí. A slavobránou. Jako král. Tím on vždycky byl a pro fanoušky Realu Madrid navždy bude.

Liga Mistrů
3
La Liga
5
Copa del Rey
1
Španělský Superpohár
4
Evropský Superpohár
1
Interkontinentální Pohár
2


• Real Valladolid (1987 - 1989)
• Real Madrid (1989 - 2003)
• Al-Rayyan (2003 - 2004)
• Bolton Wanderers (2004 - 2006)