Politika a Real Madrid



Od založení Realu Madrid už uběhlo více než sto let. Španělsko za tu dobu procházelo bouřlivým vývojem, kdy se měnila státní zřízení a vláda střídala vládu v rychlém tempu. S každým státním zřízením se přitom měnil také fotbal samotný a kluby se musely přizpůsobovat novým politickým skutečnostem. Real Madrid nevyjímaje.

Real Madrid byl založen v roce 1902 v období restaurace monarchie. Španělsku tehdy vládl král Alfons XIII., s kterým Real udržoval privilegované vztahy. Král sám byl čestným prezidentem klubu a v roce 1920 udělil klubu z hlavního města titul „Real“ (královský). Tato událost však nemůže být přeceňována, protože Bílý balet o tento titul sám požádal a král jejich žádost přijal. Tímto titulem se navíc pyšní také další kluby. V roce 1923 byla po státním převratu nastolena diktatura Primo de Rivery, který chtěl nastolit vládu silné ruky po dlouhém období nestability. Tehdy se Real přiblížil finančním a podnikatelským kruhům madridské společnosti. V roce 1931 je vyhlášena II. republika. Po jejím nastolení se madridský klub musel vzdát první části svého názvu „Real“, který se svým jasným odkazem k monarchii neodpovídal novému politickému kontextu. Stejně tak ze znaku klubu musela záhy zmizet královská koruna. Prezidenti Luis Usera a Rafael Sánchez Guerra však stále udržovali s politickou mocí privilegované vztahy.

Finále poháru v roce 1936 se hrálo pouhý měsíc před vypuknutím krvavé občanské války mezi převážně levicovými stoupenci republiky a jejími odpůrci sdruženými v koalici nacionalistických sil. Po jejím skončení už měl být fotbal nerozlučně spjat s politikou nového režimu. Real Madrid mnozí v kontextu diktatury vnímají jako představitele Frankova tábora, stoupence fašismu, naopak FC Barcelona je vnímána jako vášnivý obhájce republiky a jejích hodnot. Jak však upozorňují mnozí historici zabývající se tímto temným obdobím španělských dějin, skutečnost je daleko barevnější a vzdálená těmto zjednodušeným představám formovaným často sympatiemi či jejich absencí k jednomu z obou klubů. Ještě než se dostaneme k samotnému režimu generála Franka, je třeba se alespoň krátce zabývat skutečnostmi z období španělské občanské války.

Anglický novinář Phil Ball, který se podrobně zabýval historií Bílého baletu, upozorňuje na to, že město Madrid stálo po skončení konfliktu do značné míry na straně poražených. Město vzdorovalo jednotkám nacionalistů velmi dlouho a podlehlo jejich náporu až na samém sklonku války. Trpělo přitom bombardováním a hladověním. Madridské obyvatelstvo bylo ve svých sympatiích k jedné nebo druhé válčící straně rozdělené. A stejně tak tomu bylo i v Realu Madrid. Během války stál u kormidla klubu právník a novinář Rafael Sánchez Guerra, jehož jméno je často citováno na důkaz toho, že klub, který vedl, rozhodně nebyl jednoznačně oddán záměrům generála Francisca Franca. Rafael Sánchez Guerra byl s klubem spjat už od svého mládí, kdy za klub hrál. V roce 1935 se dostává do vedení klubu navzdory opozici významné části klubu včetně Santiaga Bernabéua. Po vypuknutí občanské války se Sánchez Guerra snaží být nápomocen při ochraně stadionu Chamartín. Ten však navzdory všem snahám zůstává po válce v katastrofálním stavu. Jestli během války skutečně sloužil jako koncentrační tábor, se podle historiků dokázat nepodařilo. Republikán Sánchez Guerra po prohrané válce odmítl opustit Madrid, ačkoliv se tím vystavoval riziku, že bude zajat. To se skutečně stalo. Prezident Realu Madrid byl zajat, odsouzen a uvězněn. Podařilo se mu však dostat se ze Španělska a v zahraničí se stal ministrem exilové vlády. Do Španělska se ještě za režimu vrátil. V roce 1960 se uchýlil do navarrského kláštera. V Pamploně v roce 1960 umírá. Phil Ball vynáší na světlo také další případy republikánských členů madridského klubu s pohnutými osudy. Viceprezident Gonzalo Aguirre byl zatčen a posléze zavražděn, stejně tak pokladník klubu Valero Rivera. V letech 1937-1938 je velmi pravděpodobné, že funkci klubu de facto převzal Antonio Ortega. Ortega byl komunista a plukovník v levicové milici, podílel se na obraně Madridu. A také on byl na konci války uvězněn. Je však třeba poukázat také na druhou stranu mince. Santiago Bernabéu, kterého sympatie pojily s opačným táborem, se během války skrýval na francouzském velvyslanectví a vyčkával, jak se situace vyvine. Komunistický člen klubu Carlos Alonso ho však udal. Bernabéu později bojoval na straně Franka a byl vyznamenán za statečnost.

Během války byla pochopitelně fotbalová liga přerušená a stejně tak španělský pohár. Madrid se toto mezidobí snažil přežít infiltrací některých svých vedoucích pracovníků do tzv. Comité de Incautación(Konfiskační komise). Klub také požádal o začlenění do fotbalové soutěže, která se za války hrála v Katalánsku. FC Barcelona však žádost vetovala. Tým Realu Madrid se tak už v roce 1936 pomalu rozpadá. Novinář Julián García Candau upozorňuje také na článek, který vyšel v El Sol 18. srpna. Ten oznamuje, že z iniciativy Národní fotbalové federace madridští sportovci zakládají centrum dobrovolných sil, které ponesou jméno Josepa Sunyola (republikánský prezident FC Barcelony, který byl na začátku války zastřelen, když nechtěně vjel do zóny nacionalistů a z okna auta křičel: „Ať žije republika!“.). Oznámení zároveň obsahovalo výzvu, že se do uskupení mohou zapsat všichni sportovci, kteří jsou ochotni bránit republikánské hodnoty. Jejich kasárny přitom měly být umístěny v prostorách Realu Madrid. Je tedy možné, že se tímto způsobem klub více či méně přímo a aktivně zapojil na straně republikánů.

Po skončení občanské války nastoluje generál Francisco Franco autoritativní režim. Fotbal a sport obecně se dostávají pod kontrolu nové politické moci. Protože je bezprostředně po válce poptávka lidu po fotbalových soutěživých enormní, je ligová soutěž rychle obnovena. Je zajímavé, že země tak zničená krvavým konfliktem, která se ještě dlouho potýkala s chudobou a hladem, tak brzy navrátila život fotbalové soutěži. Franco a další důležité postavy režimu si ale brzy spočítali, jaké výhody může mít lidem znovu navrátit fotbalové zápolení jejich oblíbených klubů. V první chvíli byl fotbal ideální prostředek, jak zapomenout na útrapy prožité za roky války. Hned poté posloužil k tomu, aby se lidé nemíchali do politiky. Frankův režim byl režimem autoritativním a ne totalitním a jedním z  hlavních znaků režimů autoritativních je právě to, že se snaží obyvatele držet od politiky co nejdále a ne je politicky mobilizovat jako v režimech totalitních. Fotbal měl zabránit, aby lidé vyráželi do ulic a organizovali manifestace nebo povstání proti režimu. Po rozšíření televize se vysílaly nejzajímavější fotbalové zápasy právě ve dnech 1. máje, které byly rizikové z hlediska možných demonstrací opozice režimu. Tento sport byl také nástrojem politické socializace a nástrojem ideologické propagandy. Fotbal se na rozdíl od Španělska samotného brzy vzpamatoval jak po stránce ekonomické, tak po stránce divácké.

Další nespornou výhodou fotbalu pro režim představovala možnost využít ho ke zmírnění regionálních tlaků, které se za Frankova režimu výrazně přiostřily. Franko byl velkým odpůrcem regionální decentralizace, za jeho režimu bylo zakázáno mluvit jazyky, jako byly katalánština nebo baskičtina. Stadion Barcelony byl snad jediným místem, kde lidé mohli bez strachu mluvit katalánsky. Přirozeně bylo zcela nemožné kontrolovat tolik lidí, co jich na fotbal chodilo. Franko byl příznivcem madridského centralismu a vzhledem k tomu, jak byl později Real Madrid dáván do souvislosti s mocenskou sférou, stal se odpor vůči Realu nejpopulárnější formou politického protestu proti diktatuře.

Režim však pro fotbal jako takový zvláštní zalíbení neměl. Mezi politickými a vojenskými elitami pochopitelně byli příznivci fotbalu jako takového i jednotlivých klubů. Fotbal byl navíc tehdy módním koníčkem. Sport sám pro režim prioritou nebyl, byla by ale škoda ho nevyužít, zvlášť když se stával masovým fenoménem. Začal se prodávat specializovaný tisk, po celé zemi existovalo množství sportovních deníků a s rozvojem rozhlasu a televize se ještě zvýšil potenciál nejpopulárnější hry na světě. Celkově lze konstatovat, že mezi režimem a fotbalem neexistoval přímý ideologický vztah. Kluby na období diktatury disponovaly výraznou nezávislostí. Míra využívání fotbalu režimem se zdaleka nedala srovnat s režimy Mussoliniho nebo Hitlera. Historik Duncan Shaw to přičítá nedostatku prostředků na straně režimu.

Jestliže je Real Madrid později obviňován z protežování režimem, v téhle chvíli o tom zatím nemůže být v žádném případě řeč. Královský velkoklub si nejdříve musí počkat na příchod Santiaga Bernabéua do vedení klubu, aby postupně opět získal místo na slunci. Mezitím si však musí pořádně utáhnout opasek, protože ho čekají velmi chudá léta a to především po stránce sportovní. Klub se snaží přežít a ustanovuje Rekonstrukční výbor (Junta de Reconstrucción), který je složen z bývalých prezidentů v čele s generálem Adolfem Meléndezem. Tomu se podařilo odolat tlaku svých přátel z armády, aby se Real stal součástí týmu Národního letectva (Aviación Nacional). Rozkvětu si zatím užívá Atlético Madrid, které naopak podobným tlakům neodolalo a je záhy přejmenované na Atlético Aviación. Městský rival Realu angažuje nejlepší hráče z letectva i pozemního vojska a podle Phila Balla se tak stává jedním z prvních vazalů režimu. Během 40. let, kdy je režim nejbrutálnější, jsou na vrcholu týmy jako Atlético Bilbao nebo CF Barcelona. Naopak Real Madrid se dvakrát přiblížil až na hranice sestupových vod (sezona 1942-43, 1947-48).

V roce 1941 je královským dekretem vytvořena Národní delegace sportů (Delegación Nacional de Deportes/DND), nahrazujíc tak Národní radu sportů (Consejo Nacional de Deportes), díky které režim nastolil úplnou kontrolu sportovních aktivit už od konce roku 1938. DND je přímo spojená se stranou Falanga a má sloužit propagandistickým účelům režimu. O charakteru organizace nejlépe vypovídá už samotné její heslo: „Pěstuj sport a vylepši rasu.“ Příjmy získávala DND ze sportovních sázek a díky nim měla kontrolu nad sportovními rozpočty. Ten samý rok se musely názvy klubů „kastelanizovat“. Bilbao tak například mění první část svého názvu z Athletic na Atlético a Gijón je nucen nahradit Sporting na Deportivo. Na nový slovník si musí zvyknout také sportovní redakce. Výrazy jako fútbolcorner (roh) neboshoot (střela) nahrazují už jasně španělské ekvivalenty balompiésaque de esquina nebo chut. Nové nařízení také upravuje složení vedení klubů, ve kterých musí zasednout alespoň dva členové Falangy. Změny se nevyhnuly ani národnímu týmu. Ten musí dočasně změnit barvu dresů z červené na modrou, aby nebylo nejmenších pochyb, na které straně ideologické bariéry Španělsko stojí. Před zápasy pak hráči musí zpívat Cara al Sol (hymnu Falangy) a křičet: ¡Arriba España! ¡Viva Franco! (Vzhůru Španělsko, Ať žije Franco). Tyto nové náležitosti v národním týmu byly v roce 1947 odstraněny. Na začátku 40. let také Franco vrací Realu korunu do znaku a první část jména.

Z hlediska vztahu Realu Madrid a mocenské sféry je klíčovým milníkem rok 1943, kdy se odehrály pro klub dvě naprosto zásadní události. V roce 1943 se Real Madrid a Barcelona střetli v semifinále poháru, tehdy pojmenovaném Copa del Generalísimo. Zápas na Les Corts vyhráli jednoznačně barcelonští poměrem 3-0. Do historie nepřátelství mezi oběma kluby se však zapsal až zápas odvetný. Tehdy údajně do kabiny Barcelony před samotným utkáním vešel jeden z vedoucích činitelů zodpovídajících za bezpečnost a pohrozil hráčům slovy: „Nezapomeňte, že někteří z vás hrajete jen díky velkorysosti režimu, který zapomněl na váš nedostatek patriotismu.“ Jiné zdroje tvrdí, že si rozhodčí před utkáním předvolal kapitána Barcelony. Podle jiných informací zase policie vnikla do šatny o poločase, když hráči Barcelony rozhořčení výkony rozhodčího odmítali nastoupit k druhé půli utkání a hrozila jim zatčením, pokud hrát nepůjdou. Real Madrid nakonec utkání vyhrál vysokým skóre 11-1. Špatným výkonem Barcelony to prý nebylo. Katalánský tým podle očitých svědků jednoduše nehrál. Hovoří se také o zcela zaujatém výkonu rozhodčího ve prospěch Realu. Verzí tedy existuje několik. Historik Eduardo González Calleja přitom zdůrazňuje, že tento případ intervence politiky do fotbalu způsobil samotnému klubu vážné problémy. Od zhoršení vztahů klubu s oficiálními instancemi frankistického sportu, které vyústilo ve vysokou pokutu, až po nucené odvolání sportovního vedení obou klubů. Důležité je však vědět, že právě v tomto roce dostal Real nálepku prorežimního týmu. Druhou významnou událostí je příchod Santiaga Bernabéua do čela Realu Madrid. Osoby projevující jasné sympatie vůči frankistickému režimu. Ačkoliv někteří tvrdí, že Bernabéu nebyl přímo frankista, faktem zůstává, že byl jasně konzervativního smýšlení a upřednostňoval monarchistický typ vlády. Jeho vztah k režimu tedy byl jakýkoliv, jen ne nepřátelský a faktem je, že se snažil získat frankistickou podporu pro klub. Podle Callejy byl ale příchod Bernabéua na přední místo v klubu ve skutečnosti kompromisem mezi vedením Realu Madrid a Falangou. Režim by si byl tedy býval dokázal představit i vhodnější osobu na post prezidenta madridského fotbalového klubu. Faktem však je, že jakmile se Santiago Bernabéu stal mužem číslo jedna Bílého baletu, klub se postupně dostával z druhořadé pozice a na svoje konto začal připisovat první trofeje.

V polovině 40. let můžeme konstatovat jednoznačné vazby Realu Madrid na mocenskou sféru. Zároveň je však třeba zdůraznit, že v té samé době nedisponoval Real významnějšími ekonomickými zdroji. Když se Santiago Bernabéu v roce 1944 rozhodne vybudovat nový stadion, dlouho to vypadá, že žádná banka nebude ochotná klubu peníze na jeho záměr půjčit. Nakonec však Real půjčku získá a to v hodnotě dvou milionů peset od Obchodní a průmyslové banky (Banco Mercantil e Industrial), která byla považována za finanční instituci mající blízko ke straně Falanga. Podle Phila Balla však nelze dokázat, že by klub dostal od banky nižší úrokovou sazbu, ačkoliv i tato možnost je ve hře. Klub se brzy finančně stabilizuje a zaznamenává masivní příchod členů. Jeho řady posilují příchodem nových hráčů. Celý proces návratu na výsluní je pak korunován příchodem Alfreda di Stéfana v roce 1953, který se brzy svými výkony na hřišti má nesmazatelně zapsat do historie klubu. U přestupu plavovlasého záložníka je však třeba se na chvíli pozastavit, protože jeho příchod do Realu Madrid má značný podíl na všech nařčeních Realu z protežování režimem.

O služby mladého Argentince se totiž neucházel jen Madrid, ale ne nečekaně i jeho největší sok z Barcelony. Barcelonský klub prý za hráče přezdívaného Blonďatý šíp nabídl větší obnos peněz, než Real Madrid a zcela jistě také hráče první kontaktoval. Tehdy se však podle některých zdrojů do celé věci vložila fotbalová federace a vláda, jež se pokoušely prezidenta katalánského klubu zastrašit. Byl údajně zatčen v jednom madridském hotelu a pak si vyslechl výhrůžky, že pokud Barcelona hráče nepřenechá Madridu, jeho továrna na textil bude podrobena velmi drsným daňovým kontrolám. Real prý navíc vyrukoval s dokumentem, který měl dokázat, že má na Argentince přednostní právo. Po protestech katalánského klubu nakonec federace předkládá řešení, podle kterého by di Stéfano hrál střídavě za oba kluby vždy po jedné sezoně. Barcelona pochopitelně s návrhem federace nesouhlasí a svůj podíl nakonec prodává Realu Madrid. V myslích příznivců barcelonského klubu však od té doby zůstává hořkost a neuhasitelné přesvědčení o tom, že Real Madrid jednal v těsném sepětí s politickou sférou. Kolem přestupu di Stéfana koluje mnoho pověstí, které dodnes nejsou potvrzeny. Fakt, že někdo v mocenských sférách tahal za nitky ve prospěch Madridu je však více než pravděpodobný. Role samotného královského velkoklubu v této kauze je nejasná.

S příchodem di Stéfana v klubu prakticky nastává nová éra. V sezoně 1953/1954 získává Real první ligový titul od roku 1933, tedy více než po 20 letech. Klub také získává první úspěchy v zahraničí a tehdy toho Franco využívá ve svůj prospěch. Španělsko je po druhé světové válce zcela vyloučeno z mezinárodního společenství. Organizace spojených národů vyhlašuje diplomatický a ekonomický bojkot Španělska a země je také vyloučena z Marshallova plánu. Franco zoufale touží po jakémkoliv uznání za hranicemi země. Když se tedy Real Madrid vrací ze zahraničí s prvními trofejemi, rozhodne se Franco klubu udělit ocenění. Největší úspěchy na mezinárodním poli však klub teprve čekaly. V roce 1956 vyhrál Real Madrid první ročník Poháru mistrů evropských zemí. Tento významný mezinárodní úspěch zopakoval také v dalších čtyřech nadcházejících sezonách. Podle Phila Balla si Franco rychle uvědomil, jak se dá fotbal využít k ovládnutí veřejného mínění. Měl tedy přirozeně zájem na tom, aby byl královský velkoklub spojován s vládnoucí mocí. Už v roce 1956 caudillo věnoval Bernabéuovi medaili města. Význam tohoto gesta byl více než jasný.

V roce 1955 bylo dovoleno hráčům Partizánu Bělehrad, týmu z tehdejšího východního komunistického bloku, přicestovat do Španělska. V té době přitom neexistovaly žádné oficiální diplomatické vztahy s Jugoslávií. Z Realu Madrid se skutečně postupem času stal snad nejvýznamnější diplomatický zástupce země. Eduardo González Calleja tvrdí, že vedení Realu Madrid poskytovalo Ministerstvu zahraničních věcí Španělska informace o komunistických zemích a působili tam tak jako alternativní prostředek k omezeným oficiálním diplomatickým kruhům. Velvyslanec v Itálii Alfredo Sánchez Bella dokonce označil Real za „jeden z nejlepších nástrojů, možná nejlepší a největší jaký jsme v poslední době měli, k potvrzení naší popularity za hranicemi.“ Ministr zahraničních věcí Fernando María Castiella zase tvrdil, že: „Jeho hráči se chovají jako opravdoví velvyslanci, když svým jednáním přispívají k prestiži naší země.“ Francisco Alcaide Hernández ve své knize Fotbal: fenomén fenoménů dokonce tvrdí, že tři rozhodující události pro Španělsko 50. let byly konkordát s Vatikánem, pakt s USA a pět titulů Realu Madrid z Poháru mistrů evropských zemí. A toto tvrzení jistě není nijak přehnané. Přední činitelé režimu neváhali vyjádřit Realu Madrid díky za práci, kterou odváděl v zahraničí a vylepšoval tak pošramocenou pověst země v zahraničí. Například José Solís Ruiz prohlásil směrem ke klubu: „Lidé, kteří nás nesnášeli, nás teď chápou díky vám, protože jste zbořili hodně zdí.“ a ministr zahraničních věcí Fernando María Castiella tvrdil, že „Madrid sestavil nejlepší velvyslanectví, jaké jsme poslali do zahraničí.“ Real však vždy neměl v zahraničí takové kontakty, jaké by si režim přál. Bílý balet dostál svému přízvisku „královský“ a udržoval kontakty s královskou rodinou v exilu. Když hrál v PMEZ proti týmu Servette v Ženevě, navštívil tým v Lausanne bývalou královnu Victorii, jejího syna Juana a vnuka dona Juana Carlose. Také tato událost popírá jednoznačné propojení frankistického režimu a královského klubu.

Na začátku 60. let je Real Madrid prakticky nejoblíbenějším týmem na světě a Franco může být spokojen. Od poloviny 50. let režim Real Madrid bez nejmenších pochyb využíval. Do té doby přitom mělo vedení klubu u hlavy státu jedinou audienci, když Frankovi předalo knihu u příležitosti 50. výročí klubu. Od roku 1954 se komunikace mezi oběma stranami prohlubuje a Franco se ženou začíná docházet na zápasy na stadion Santiaga Bernabéua.

V průběhu 60. let se však užitečnost Realu Madrid postupně snižuje, stejně jako upadá vliv tohoto klubu v Evropě. Jeho místo pak znovu přebírá národní tým Španělska, ke kterému je teď směřována hlavní pozornost ze strany režimu. Vztahy Realu Madrid s režimem v tomto období nejsou vskutku příliš růžové. Napětí existuje například mezi Národním delegátem sportů José Antonio Elolou a Santiago Bernabéuem kvůli sportovním sázkám. Klub se také záhy dostává do finančních potíží. Režim až do samého konce fotbalu využívá. Krátce před pádem režimu je el clásico přesunuto na pátek a odvysíláno, aby se tak zabránilo plánovanému shromáždění v Madridu.

Dne 20. listopadu 1975 Francisco Franco umírá. Do čela státu se dostává Juan Carlos I., který byl vybrán jako nástupce Franka s tím, že bude pokračovat v nastolené linii. V tom se však Franco i další vrcholní představitelé režimu mýlili. Král Juan Carlos rychle nastolil demokratický režim. Diplomatické vztahy Španělska se konečně normalizovaly. A stejně tak se normalizovala situace v klubech, které znovu získaly úplnou autonomii na politické moci. Dva roky po Frankovi zemřel také Santiago Bernabéu. Přechod klubu do změněných podmínek si vzal za úkol Raimundo Saporta. „Jsem jen Carrero Blanco Bernabéua. Španělským princem musí být někdo jiný,“ použil Saporta paralelu na pravou ruku Franka, který byl v roce 1973 zavražděn a nebylo mu tak dáno ujmout se po smrti Franka moci, jak bylo také plánováno.

Jaké závěry lze tedy z předchozích odstavců vyvodit? Zaslouží si Real Madrid skutečně nálepku režimního týmu? Jak již bylo řečeno, období, kdy byl režim Franka nejrepresivnější, bylo nejtemnějším obdobím klubu. Na vrcholu byly v té době zcela jiné kluby, a jestli se nějaký klub těšil protežování ze strany režimu, bylo to spíše Atlético Aviación. Do sepětí s politickou mocí se Bílý balet dostal až s nástupem Santiaga Bernabéua na prezidentský post. Ten choval k frankismu jisté sympatie a chtěl pochopitelně pro svůj klub získat co největší podporu režimu. Pro Franka se však stal Real Madrid zajímavý spíše až ve chvíli, kdy sbíral za hranicemi ostrakizované země cenné mezinárodní tituly. Sám Franko se podle svých životopisců o fotbal nijak nezajímal. Od jisté doby si však nenechal ujít jediný zápas Realu přenášený v televizi. Ať už ale šlo o čistě pragmatický krok, nebo Franko choval ke klubu skutečné sympatie, je faktem, že i jiné kluby měli své příznivce z řad elit. Atlético Aviación podporoval generál Yagüe, generál Moscardó zase minimálně podporoval FC Barcelonu v jejím záměru postavit obří stadion. Bílý balet navíc nikdy zcela manipulován režimem nebyl a vždy si uchovával stejně jako ostatní kluby určitou míru autonomie. Žádné přímé důkazy toho, že by byl Real finančně zvýhodněn díky svým kontaktům s režimem nebo že by měli rozhodčí instrukce pískat ve prospěch klubu, nejsou známy. Spekuluje se například také o skrytých machinacích Barcelony, které měly dovolit přestup Cruyffa v roce 1973 za výhodných úvěrových podmínek. Španělský historik Ángel Bahamonde tvrdí, že všechny přední kluby si chtěly s mocí vytvořit co nejlepší vztahy a diktatury využívaly ve svůj prospěch. Na nejvyšších místech údajně někdo pracoval pro to, aby Barcelona získala maďarského hráče Kubalu. Roli v tom samozřejmě opět hrála politika. Pro režim bylo důležité, že hráč z východního bloku „přebíhá“ do nepřátelské země, jíž Španělsko pro východní blok nepochybně bylo. Zároveň však nelze popřít, že jestli se nějaký klub obzvláště těšil přízni režimu, byl to právě Real Madrid a to ze všech již výše zmíněných důvodů. Calleja na konci své práce, kde se zabývá právě tím, jestli byl Real Madrid režimním týmem, argumentuje, že klub během frankismu dokázal někdy ve značné míře ignorovat zasahování politické moci do klubových záležitostí. Klub se podle něj vždy v politickém světě choval velmi obezřetně.

Dnes se Real Madrid do jisté míry nálepky režimního týmu zbavil. Lidé, kteří s Realem zrovna nesympatizují, však vztahem mezi Frankem a klubem z hlavního města nepřestávají argumentovat. Real Madrid stále v očích mnoha představuje madridský centralismus, zatímco FC Barcelona regionální katalánské cítění. Jak někteří parafrázují známý citát, fotbal je pokračováním politiky jinými prostředky. V debatách o frankismu v sepětí s fotbalem se stále odráží také hořkost, která neustále provází politické debaty o decentralizaci země a tato obvinění tak většinou postrádají objektivní faktografický základ. Na historii nelze nahlížet v zjednodušujících kategoriích dobra a zla a stejně tak nelze nahlížet ani na Real Madrid a jeho vztah k režimu Francisca Franka. Pravda bude, tak jak už to často v podobně citlivých debatách bývá, někde uprostřed.