Prezidenti Realu Madrid



Julian Palacios (1900 - 1902)

Byl prezidentem Realu Madrid mezi lety 1900 a 1902. Lze ho považovat za prvního prezidenta, ačkoliv klub ještě neměl oficiální statut až do mandátu Juana Padróse.


Juan Padrós (1902 - 1904)

Se narodil v Mataró (Barcelona). Byl jedním z prvních zakladatelů klubu a první oficiální prezident. Ve funkci prezidenta působil mezi lety 1902-1904. Za jeho předsednictví vyhrál Real krajský přebor. Své místo prezidenta posléze přenechal bratrovi.

Carlos Padrós (1904 - 1908)

(nebo také Carles Padrós Riubió) se narodil v Sarria (Barcelona) 9. listopadu 1870. Zemřel 30. prosince 1950 v Madridu. Byl to jeden ze zakladatelů Realu Madrid a jeden z jeho prvních prezidentů. Funkci prezidenta zastával od roku 1904 do roku 1908, převzal ji od svého bratra Juana Padróse.

Během svého předsednictví vyhrál Real Madrid čtyřikrát trofej pro mistra Španělska a odehrál také svůj první mezinárodní zápas, přátelský zápas proti pařížskému týmu Gallia Sport, který nakonec skončil smírně remízou 1-1. Také se podílel na pořádání španělského poháru při příležitosti korunovace Alfonse XIII. v roce 1902.Po ukončení své funkce prezidenta v roce 1908 byl jmenován doživotním čestným prezidentem klubu.


Adolfo Meléndez (1908 - 1916)

Za jeho osmiletého mandátu (1908-1916) klub vybojoval pouze trofej pro vítěze krajského přeboru (1912-13). Významnou událostí však bylo zahájení provozu na O´Donnellově hřišti. Za jeho předsednictví také debutoval v klubu jeden z nejznámějších hráčů v historii Realu Madrid Santiago Bernabéu.

Do klubu se Mélendez znovu vrátil v roce 1939. Bylo to období bezprostředně po skončení Španělské občanské války. Mélendezovi se v něm podařilo znovu zajistit dobré fungování klubu.


Pedro Paragés (1916 - 1926)

Strávil ve funkci prezidenta Realu Madrid deset sezon (1916-1926). Za jeho mandátu klub čtyřikrát vyhrál krajský přebor (1921-22, 1922-23, 1923-24 a 1925-26) a jednou španělský pohár (1916-17). Jedna z nejdůležitějších událostí pro klub, která se udála za jeho předsednictví, bylo udělení titulu Real (královský) od španělského krále Alfonse XIII. (1920).

Od té doby se madridský klub mohl honosit jménem Real Madrid. Také 17. května roku 1924 byl slavnostně zahájen provoz na hřišti Chamartín.


Luis de Urquijo (1926 - 1930)

Byl prezidentem Realu Madrid tři roky (1926-29). V té době Real vyhrál dvakrát krajský přebor (1926- 27 a 1928-29). Real Madrid také poprvé uskutečnil turné po Americe a jméno klubu se začalo proslavovat na mezinárodní úrovni.


Luis Usera Bugallal (1930 - 1935)

Stanul v nejvyšší funkci klubu v roce 1929, zastával ji až do roku 1935.

V sezoně 1931-32 vyhrál Bílý balet poprvé v historii ligu, aniž by jedinkrát prohrál. Mezi nejznámější jména mezi hráči patřili v té době například Ciriaco, Quincoces nebo Regueiro. Následující sezonu (1932-33) klub svůj triumf zopakoval a ligu vyhrál znovu. Bugallal se proslavil, když do klubu přivedl brankáře Ricarda Zamoru za v té době astronomickou sumu 150 000 peset. Také pro klub získal v roce 1933 služby do té doby symbolu barcelonského FC Pepeho Samitiera, což odstartovalo dodnes trvající nevraživost mezi oběma kluby.


Rafael Sánchez Guerra (1935 - 1936)

Se narodil v Madridu 28. října roku 1897, zemřel 2. dubna 1964 ve Villavě. Byl to španělský politik, novinář a prezident Realu Madrid. Ve vedení madridského klubu stanul mezi lety 1935-1939. Jeho mandát spadal také do období Španělské občanské války.

Sánchez-Guerra se proslavil jako republikán, který odmítal opustit Madrid, ačkoliv se tím vystavoval nebezpečí, že se tak dostane do zajetí fašistů. Později byl skutečně zajat a uvězněn. Podařilo se mu však uprchnout do Paříže, kde byl součástí vlády ve vyhnanství. Během občanské války se klubovými záležitostmi příliš nezabýval. Pověřil jimi však Juana Josého Valleja a Antonia Ortega (poslední komunistický plukovník republikánského vojska).


Adolfo Meléndez (1939 - 1940)

Za jeho osmiletého mandátu (1908-1916) klub vybojoval pouze trofej pro vítěze krajského přeboru (1912-13). Významnou událostí však bylo zahájení provozu na O´Donnellově hřišti. Za jeho předsednictví také debutoval v klubu jeden z nejznámějších hráčů v historii Realu Madrid Santiago Bernabéu.

Do klubu se Mélendez znovu vrátil v roce 1939. Bylo to období bezprostředně po skončení Španělské občanské války. Mélendezovi se v něm podařilo znovu zajistit dobré fungování klubu.


Antonio Santos Peralba (1940 - 1943)

Byl prezidentem Realu Madrid od roku 1940 do roku 1943. Bylo to období po skončení Španělské občanské války a klub nebyl v nejlepší situaci. O zisk trofeje pro vítěze ligy přicházel až v samotném závěru sezony a Španělský pohár mu v roce 1940 ve Vallecas proti Espanyolu také unikl až v prodloužení. V tomto období bylo vydáno nařízení, které zakazovalo cizí výrazy v názvech klubů(Madrid měl v názvu Fútbol Club), a proto byl Real nucen přejmenovat se na Real Madrid Club de Fútbol. V závěru svého mandátu 13. června roku 1943 si Santos ještě mohl dopřát radosti z triumfální výhry Realu nad tradičním rivalem Barcelonou 11-1 ve španělském poháru.


Santiago Bernabéu (1943 - 1978)

Právě zhoršené vztahy mezi Realem Madrid a Barcelonou byly příčinou, proč byl Antonio Santos Peralba nucen odstoupit z postu prezidenta Realu Madrid. Jeho odchod vyvolal nové volby, ve kterých byl novým prezidentem zvolen Santiago Bernabéu. Období největší slávy madridismu tím bylo odstartováno. Za mandátu dona Santiaga tým šestkrát vybojoval Pohár mistrů evropských zemí, šestkrát také vyhrál španělský pohár a jednou pohár interkontinentální.

První opatření Bernabéua směřovaly k obnovení dobrých vztahů s Barcelonou. Také se snažil obnovit hráčský kádr a angažoval prvního cizince, Mexičana Borbollu, v poválečné době. Bernabéu měl také zásluhu na postavení nového Chamartínu, stadionu pro 75 000 osob, který byl dokončen v roce 1947, aby tak byla pokryty potřeby stále početnější fanouškovské základny. Santiago se zvláště vyznamenal, když dojednal přestup kanárského záložníka Luise Molownyho. V prvním desetiletí, kdy Bernabéu stanul v čele Realu Madrid, dokázal klub dvakrát vybojovat pohár (1945-45,1946-47), i když liga, jako velký cíl Bernabéua, nadále odolávala.

Santiago byl posedlý myšlenkou na dobytí ligy a Alfreda di Stéfana viděl jako fotbalistu, který mu měl ke splnění jeho snu pomoct. Raimundovi Saportovi nařídil přivést do klubu talentovaného Argentince a kolem něj vystavil tým, který po mnoho let nenašel přemožitele. Boj o plavovlasého záložníka mezi Realem Madrid a Barcelonou rozhodl generál Moscardó rozhodnutím, podle kterého by di Stéfano hrál jeden rok v Madridu a další v Barceloně. Katalánský klub však rozhodnutí nepřijal a namísto toho se rozhodl vzdát se služeb di Stéfana nechávajíc tak volnou cestu začátku nejslavnějšího období Realu Madrid.

Po dvaceti letech půstu a s di Stéfanem jako hlavním tahounem týmu Real Madrid znovu dobyl ligový titul (1953-54). To odstartovalo vítěznou jízdu Realu Madrid, kdy Real ovládl nejen Španělsko ale začal dobývat i Evropu. Sen se Bernabéuovi plnil přímo před očima, když jeho svěřenci dokázali znovu vyhrát ligu a to hned několikrát (1954-55,1956- 57 a 1957-58). Zbraně Madrid nesložil ani na evropské úrovni, kde vybojoval prvních pět ročníků Poháru mistrů evropských zemí, na jehož vzniku se podílel i sám Bernabéu.

Prezident Bílého baletu dokázal vybudovat přímo tým snů. Vedle di Stéfana nastupovali hráči jako Rial, Gento, Kopa, Santisteban, Santamaría, Puskas, Canario, Didi, Domínguez. Tým s Pepem Villalongou, který počínání svých svěřenců řídil z lavičky, získal poprvé double v roce 1957, kdy vyhrál ligu i domácí pohár. Jeho mezinárodní úspěchy doplnily také triumfy v Latinském poháru ( 1955 a 1956) a jeden v Malém světovém poháru (1956). To celé byl rekord, který se nikomu nepodařilo vyrovnat, už ani samotnému Realu.

Santiago Bernabéu vložil celou svou důvěru do Miguela Munoze a trenér se mu za to odměnil. S ním na lavičce získal klub devět ligových titulů (1960-61, 1961-62, 1962-63, 1963-64, 1964-65, 1966-67, 1967-68, 1968- 69 a 1971-72), dva tituly v domácím poháru (1961-62, 1969-70), dvakrát evropský pohár (1959-60, 1965-66) a Interkontinentální pohár v roce 1960. V šedesátých letech Real ovládl ligu, dokázal ji vyhrát pětkrát v řadě, což se povedlo už jen v období slavné Supovy letky (Quinta del Buitre). Nechal postavit tréninkové centrum (1963) a za jeho mandátu klub začal vychovávat mladé hráče.Po skončení trenérské éry Molownyho se Bernabéu rozhodl svěřit otěže do rukou Jugoslávce Miljana Miljanice, za jehož setrvání na trenérském postu vyhrál Real dvakrát ligový titul (1974- 75 a 1975-76) a jednou španělský pohár (1974-75).

V roce 1977 se konala oslava 75. výročí klubu. Nebyla to žádná okázalá akce kvůli špatným výsledkům a nejistému zdravotnímu stavu dona Bernabéua. O rok později, 2. června 1978 Santiago Bernabéu umřel ve věku 82 let, uzavírajíc tak nejslavnější éru madridského velkoklubu.


Luis de Carlos (1978 - 1985)

Se narodil 16. března 1907 a zemřel 27. května 1994.

Oficiálním členem Realu Madrid se stal roku 1942, do vedení se dostal v roce 1957. Po smrti Santiaga Bernabéua v roce 1978 ho vystřídal ve funkci prezidenta, ve které pak působil až do roku 1985.

Měl nelehký úkol nahradit ve funkci jednu z největších legend Realu Madrid. Během jeho působení v úřadu klub vybojoval dvakrát trofej pro vítěze ligy, dvakrát španělský pohár (jednou hrál Real finále proti Castille) a jednou pohár UEFA. Na trenérském postu se pod ním vystřídali Vujadin Boskov, Luis Molowny, Alfredo di Stéfano a Amancio Amaro. Také došlo k přestavbě stadionu Santiaga Bernabéu s výhledem na Mistrovství světa ve fotbale v roce 1982.


Ramón Mendoza (1985 - 1995)

Se narodil 18. dubna 1927 v Madridu a zemřel 4. dubna roku 2001 v Nassau (na Bahamách). Vystudoval práva a ekonomii v Madridu. V 60. letech se věnoval obchodování s tehdejším Sovětským svazem (tedy v době, kdy Španělsko se Sovětským svazem neudržovalo žádné diplomatické vztahy).

Od roku 1982 se věnoval řízení Hipódromu de la Zarzuela. Vlastnil v té době také jednu z nejproslulejších stájí la Cuadra Mendoza a byl předsedou takových akciových společností jako jsou například Banco Exterior nebo Grupo Prisa.Výrazný obrat ve veřejném mínění o své vlastní osobě zaznamenal v polovině 80. let, kdy se ucházel o funkci prezidenta Realu Madrid. Tím se opravdu v roce 1985 stal, když tehdejší prezident Luis de Carlos oznámil svůj odchod. Byly proto vyhlášeny volby, které Mendoza hojně podporovaný také Ultras Sur vyhrál díky tomu, že se jeho rivalové ve volbách stáhli do ústraní a nechali mu volnou cestu k vítězství.Během svého prezidentského mandátu se stal populární osobností. Jeho prezidentství se právě střetlo se vzestupem proslulé Quinty del Buitre (Butragueno, Michel, Martín Vázquez, Sanchis y Pardeza). V té době získal klub mnoho trofejí: vyhrál šestkrát ligu, dvakrát pohár, jednou pohár UEFA a jednou ligový pohár.

Mendoza byl také vedle Bernabéua jediným prezidentem, za jehož mandátu vyhrál klub pětkrát v řadě ligu (1985/86-1989/90). Jediným snem, který se Mendozovi během svého mandátu nepodařilo splnit, je výhra Ligy mistrů, která by tak byla už sedmá. V letech 1988 a 1991 byl znovu zvolen do funkce, z které odstoupil až v roce 1995 po sérii vnitřních krizí a špatných výsledků klubu.


Lorenzo Sanz (1995 - 2000)

Se narodil 9. srpna 1943 v Madridu. Je nejstarší z 10 bratrů. Oženil se, má pět dětí. Po nesnadném dětství začal svoji podnikatelskou dráhu v podniku na výrobu tapet. Později se dostal do spojení s Realem Madrid. Za mandátu Ramóna Mendozy působil jako viceprezident klubu. Prezidentem Realu Madrid se stal po odstoupení Ramóna Mendozy v roce 1995, ve funkci působil do roku 2000. Za jeho působení v čele klubu získali hráči Bílého baletu dvakrát trofej pro vítěze Ligy mistrů (po sedmé a po osmé), Interkontinentální pohár, ligu a Superpohár.Jeho příchod spadal do období, kdy klub nedosahoval po sportovní stránce dobrých výsledků. Lorenzo Sanz však svým příchodem rozpoutal revoluci. Do trenérské pozice angažoval Fabia Capella a přivedl také mnohé hráče zvučných jmen. Mezi nimi například Šukera, Mijatovice, Panucciho, Seedorfa nebo Roberta Carlose. Také díky nim získal Real v sezoně 1996-97 ligový titul.

Odchod Capella přinutila Sanze hledat nového trenéra. Tím se stal Jupp Heynckes, za jehož působení v klubu tým získal osmou trofej v Lize mistrů. I navzdory úspěchu na evropské scéně Sanz německého trenéra propustil. Novým trenérem se stal José Antonio Camacho, ten však kvůli sporům sezonu ani nezačal. Sanz se tedy musel opět pustit do hledání. Tentokrát přivedl trenéra Guuse Hiddinka. Ten však nenaplnil do něj vkládaná očekávání, a proto ho už v polovině sezony 1998-99 nahradil Toshack. Ani jeho dráha trenéra Bílého baletu neměla dlouhého trvání. Odešel po devíti měsících v průběhu sezony 1999-2000. Poslední trenér, kterého Lorenzo Sanz do klubu přivedl, byl Vicente Bosque,za jehož působení už klub konečně začal sbírat vavříny.

Svou kariéru prezidenta španělského velkoklubu ukončil v roce 2000, když byly předčasně svolány volby, které vyhrál Florentino Pérez.


Florentino Pérez (2000 - 2006)

Se narodil 8. března roku 1947. Je to bývalý prezident Realu Madrid, inženýr přes dopravní komunikace, podnikatel a ředitel stavební společnosti ACS. Na Polytechnické univerzitě v Madridu získal inženýrský titul. Mezi lety 1973 až 1976 byl generálním ředitelem Španělské asociace silnic. V roce 1976 se stal vyslancem radnice Madridu v oboru zdravotnictví a životního prostředí.V roce 1979 vstoupil do politické strany UCD (Unión de Centro Democrático) a byl zvolen madridským radním a generálním ředitelem dopravní infrastruktury na Ministerstvu dopravy, cestovního ruchu a spojů. V roce 1981 se stal druhým tajemníkem prezidenta Institutu reformy a zemědělského rozvoje pod Ministerstvem zemědělství, rybolovu a výživy. Ve funkci skončil v roce 1982, když bylo UCD ve volbách poraženo.

V roce 1983 byl jmenován výkonným viceprezidentem stavební společnosti Construcciones Padrós SA. Po odchodu ze strany UCD šel do strany PRD (Partido Reformista Democrático), kde se stal hlavním tajemníkem a také volebním kandidátem v roce 1986. V roce 1991 se stal členem rady francouzského stavební firmy Sociteté Auxiliaire D´Enterprises (SAE), která je součástí stavební společnosti OCISA. Florentino Pérez byl příštího roku jmenován prezidentem právě této společnosti. V roce 1993 se stal prezidentem další stavební společnosti OCP Construcciones SA.

19. února 1995 se zúčastnil volby prezidenta Realu Madrid. Tenkrát ho však s těsným náskokem porazil Ramón Mendoza.

V roce 1997 byl jmenován ředitelem společnosti Actividades de Construcciones y Servicios(ACS), která vznikla fúzí dvou stavebních společností (OCP + Ginés y Navarro). Jako prezident ACS obdržel cenu pro nejlepšího podnikatele, kterou každoročně uděluje časopis Actualidad Económica.V roce 2000 se znovu zúčastnil prezidentských voleb Realu Madrid. Získal 16 469 hlasů, které mu s náskokem několika tisíc hlasů na Lorenze Sanza stačily k vítězství.

Znovu zvolen byl v roce 2004, kdy získal 94,2% všech hlasů. Pod jeho mandátem se klub dokázal po ekonomické stránce zotavit po neblahé ekonomické situaci, která v klubu vládla za Pérezova předchůdce.Pérez za svého působení odstartoval novou přestupovou politiku klubu. Do španělského velkoklubu začal přivádět hráče hvězdných jmen. Na Bernabéu se mu podařilo přivést takové hráče jako Zidana, Figa, Beckhama, Owena, Ronalda, čímž si vysloužil přezdívku král Midas. V době svého předsednictví klub vyhrál mimo jiné třikrát La Ligu (2001, 2003, 2012), dva poháry pro vítěze Ligy Mistrů (2002, 2014) či dva Interkontinentální poháry (2002, 2014). Pérez stál také za zahájením stavby  Ciudad Deportiva del Real Madrid ve Valdebebas, nejmodernějšího tréninkového centra na světě, které po celé své volební období modernizoval.

Florentino Pérez se však nejen do mysli fanoušků Realu zapsal také některými kontroverzními kroky. Například když neprodloužil smlouvu trenérovi Vicente del Bosquemu a Fernandu Hierrovi. Také se mu připisuje vina za to, že povolil přesun Eto´a na Nou Camp a podcenil možný přestup Ronaldinha do Bílého baletu. 27. února 2006 Florentino Pérez překvapivě odstoupil z funkce, kvůli špatné situaci, která klubem už dlouho zmítala.

14. května roku 2009 ale oficiálně potvrdil svou kandidaturu na prezidentské křeslo Realu Madrid. Vše se stalo skutkem 1. června, protože všichni ostatní kandidáti z voleb nakonec odstoupili. Za své druhé volební období na Santiago Bernabéu přivedl mj. Cristiana Ronalda, Kaká, Xabiho Alonsa, Karima Benzemu, Garetha Balea, Isca, Luku Modriče, Jamese Rodrígueze či Toniho Kroose.

Politika Florentina Péreze uzdravila finanční situaci královského velkoklubu, zajistila mu mezinárodní prestiž a veliký úspěch na sportovním poli (mj. zisk vytoužené La Décimy). Na závěr nutno podotknout, že to byl právě Florentino Pérez, který stál za obrovskou rekonstrukcí stadionu Santiago Bernabéu.


Fernando Martín (2006)

Se narodil 30. května 1947 v Trigueros del Valle (Valladolid). Je vyučen chemii na Univerzitě ve Valladolidu. Po studiích vykonával funkci provinčního tajemníka u strany UCD (Unión de Centro Democrático) ve Valladolidu do roku 1982. V roce 1991 založil realitní společnost Martinsa.

O čtyři roky později v roce 1995 se zapojil do prezidentských voleb Realu Madrid (zúčastnil se jich také Florentino Pérez). Vítězně z nich nakonec vyšel Ramón Mendoza. Fernando Martin se však v roce 2000 dostal do výboru pro řízení klubu. V roce 2004 se připojil ke stavební společnosti Sacyr Vallhermoso, o rok později však prodal svých 6% akcií podniku, čímž se svého podílu na řízení společnosti vzdal. Ten samý rok se jeho vlastní stavební společnost spojila s realitní kanceláří Noza.

27. února 2006 byl Fernando Martín jmenován prezidentem Realu Madrid po odstoupení Florentina Peréze z funkce. 26. dubna toho samého roku se však rada klubu rozhodla svolat prezidentské volby, se kterými Martín nesouhlasil, a proto předložil vedení klubu demisi.

V březnu 2007 koupil Martín podstatnou část akcií stavební společnosti FADESA, čímž se stal prezidentem jedné z největších stavebních společností v Evropě.


Gómez Montejano (2006)

Se narodil 24. srpna 1922. Prezidentem Realu Madrid se stal poté, co odstoupil tehdejší prezident Fernando Martín - 26. dubna 2006. Ve funkci působil jen do 2. června, kdy byl ve volbách oficiálně zvolen Ramón Calderón.


Ramón Calderón (2006 - 2009)

Se narodil v Palencii 26. května roku 1951. Vystudoval práva na Univerzitě v Navaře. Prezidentem madridského velkoklubu byl zvolen 2. července roku 2006. Ve volebním programu slíbil v případě své výhry přivést na Bernabéu Brazilce Kaká, holandské křídlo Arjena Robbena a talentovaného Španěla Cesca Fabregase. Faktem však zůstává, že ve funkci prezidenta dokázal zajistit pouze angažmá Robbena a to až rok poté, co byl zvolen. Na post sportovního ředitele dosadil bývalou legendu klubu Pedju Mijatovice.

V lednu roku 2007 se Calderón dopustil kontroverzního kroku, když si neodpustil komentář na adresu Davida Beckhama, který se ve vedení klubu právě netěšil velké přízni a který nedávno před tím podepsal smlouvu s Los Angeles Galaxy. Prohlásil prý, že Beckham není nic víc než jen průměrný filmový herec pracující v Hollywoodu. Také ostatní hráči nezůstali ušetřeni, když Calderón prohlásil, že si všichni hráči myslí, že jsou superhvězdy a fanoušky nepřímo napadl tvrzením, že nepodporují tým tak jako fanoušci v Itálii nebo Anglii. Kvůli těmto kontroverzním tvrzením se Calderón zúčastnil schůzky s hráči, kde se jim veřejně omluvil.


Vicente Boluda (2009)

Vicente Boluda, narozen 31. března 1955 ve Valencii, je členem Realu Madrid od roku 1999 (č. 47 936). Prezidentem se stal 16. ledna 2009. Boluda je absolventem právnické univerzity v oboru judikatury. Kromě toho byl předsedou největší španělské lodní společnosti, Corporación Marítima Boluda. V roli prezidenta Realu vydržel jen do 1. června 2009, kdy ho vystřídal Florentino Pérez.


Florentino Pérez (2009 - současnost)

Se narodil 8. března roku 1947. Je to bývalý prezident Realu Madrid, inženýr přes dopravní komunikace, podnikatel a ředitel stavební společnosti ACS. Na Polytechnické univerzitě v Madridu získal inženýrský titul. Mezi lety 1973 až 1976 byl generálním ředitelem Španělské asociace silnic. V roce 1976 se stal vyslancem radnice Madridu v oboru zdravotnictví a životního prostředí.V roce 1979 vstoupil do politické strany UCD (Unión de Centro Democrático) a byl zvolen madridským radním a generálním ředitelem dopravní infrastruktury na Ministerstvu dopravy, cestovního ruchu a spojů. V roce 1981 se stal druhým tajemníkem prezidenta Institutu reformy a zemědělského rozvoje pod Ministerstvem zemědělství, rybolovu a výživy. Ve funkci skončil v roce 1982, když bylo UCD ve volbách poraženo.

V roce 1983 byl jmenován výkonným viceprezidentem stavební společnosti Construcciones Padrós SA. Po odchodu ze strany UCD šel do strany PRD (Partido Reformista Democrático), kde se stal hlavním tajemníkem a také volebním kandidátem v roce 1986. V roce 1991 se stal členem rady francouzského stavební firmy Sociteté Auxiliaire D´Enterprises (SAE), která je součástí stavební společnosti OCISA. Florentino Pérez byl příštího roku jmenován prezidentem právě této společnosti. V roce 1993 se stal prezidentem další stavební společnosti OCP Construcciones SA.

19. února 1995 se zúčastnil volby prezidenta Realu Madrid. Tenkrát ho však s těsným náskokem porazil Ramón Mendoza.

V roce 1997 byl jmenován ředitelem společnosti Actividades de Construcciones y Servicios(ACS), která vznikla fúzí dvou stavebních společností (OCP + Ginés y Navarro). Jako prezident ACS obdržel cenu pro nejlepšího podnikatele, kterou každoročně uděluje časopis Actualidad Económica.V roce 2000 se znovu zúčastnil prezidentských voleb Realu Madrid. Získal 16 469 hlasů, které mu s náskokem několika tisíc hlasů na Lorenze Sanza stačily k vítězství.

Znovu zvolen byl v roce 2004, kdy získal 94,2% všech hlasů. Pod jeho mandátem se klub dokázal po ekonomické stránce zotavit po neblahé ekonomické situaci, která v klubu vládla za Pérezova předchůdce.Pérez za svého působení odstartoval novou přestupovou politiku klubu. Do španělského velkoklubu začal přivádět hráče hvězdných jmen. Na Bernabéu se mu podařilo přivést takové hráče jako Zidana, Figa, Beckhama, Owena, Ronalda, čímž si vysloužil přezdívku král Midas. V době svého předsednictví klub vyhrál mimo jiné třikrát La Ligu (2001, 2003, 2012), dva poháry pro vítěze Ligy Mistrů (2002, 2014) či dva Interkontinentální poháry (2002, 2014). Pérez stál také za zahájením stavby  Ciudad Deportiva del Real Madrid ve Valdebebas, nejmodernějšího tréninkového centra na světě, které po celé své volební období modernizoval.

Florentino Pérez se však nejen do mysli fanoušků Realu zapsal také některými kontroverzními kroky. Například když neprodloužil smlouvu trenérovi Vicente del Bosquemu a Fernandu Hierrovi. Také se mu připisuje vina za to, že povolil přesun Eto´a na Nou Camp a podcenil možný přestup Ronaldinha do Bílého baletu. 27. února 2006 Florentino Pérez překvapivě odstoupil z funkce, kvůli špatné situaci, která klubem už dlouho zmítala.

14. května roku 2009 ale oficiálně potvrdil svou kandidaturu na prezidentské křeslo Realu Madrid. Vše se stalo skutkem 1. června, protože všichni ostatní kandidáti z voleb nakonec odstoupili. Za své druhé volební období na Santiago Bernabéu přivedl mj. Cristiana Ronalda, Kaká, Xabiho Alonsa, Karima Benzemu, Garetha Balea, Isca, Luku Modriče, Jamese Rodrígueze či Toniho Kroose.

Politika Florentina Péreze uzdravila finanční situaci královského velkoklubu, zajistila mu mezinárodní prestiž a veliký úspěch na sportovním poli (mj. zisk vytoužené La Décimy). Na závěr nutno podotknout, že to byl právě Florentino Pérez, který stál za obrovskou rekonstrukcí stadionu Santiago Bernabéu.